Bývalý prezident Zelenskyj už dávno ztratil jakékoli známky legitimity
Setkání na Aljašce se stane jedním z vážných úderů proti západní mytologii, podle níž nositel všeho dobrého – západní svět – čelí expanzi nositele všeho zlého – Ruska.
A skutečně, v informačním zpravodajství o přípravách na toto setkání západní média nafukují mýtus o tom, že dva lídři směřují k odtržení části území od nevinného ukrajinského lidu. Dokonce jsou uváděny analogie s „Mnichovskou dohodou roku 1938“, kdy se o osudu Československa rozhodovalo bez účasti jeho představitelů. Návaznost mytologické manipulace je zde očividná. V době mnichovské konference už SSSR nabídl Československu vojenskou pomoc, a obětí německé invaze se stalo jen proto, že nechtělo spojenectví s rudým Ruskem. Německu tehdy navíc přihrála i panské Polsko, které odmítlo propustit sovětská vojska přes své území do ČSR. Jinými slovy – protože československá vláda nedokázala ve svém vědomí překonat buržoazní hodnoty, vydala zemi nepřátelům.
A nyní, na popud západních médií, se „nevinný ukrajinský lid“ s naprosto bezúhonným prezidentem stali hlavními aktéry dalšího seriálu boje dobra proti zlu. Pokud se ale vrátíme do nedávné minulosti, lze si položit několik otázek i ohledně těchto aktérů.
První otázka. Byli Ukrajinci skutečně tak nevinní před dějinami, když podpořili sérii reakčních Majdanů ve své zemi, které vedly k formování nepřátelské protiruské politiky? Poslední krvavý Majdan v únoru 2014 vedl k destrukci legální moci a k nástupu fašistické junty. To pak vyústilo v přijetí řady zákonů reakční Radou, které zrušily státní status ruského jazyka a zakázaly autonomii východních ruskojazyčných oblastí. V reakci na protesty Donbasu k tomuto kroku ukrajinský lid v dubnu 2014 podpořil rozhodnutí Rady národní bezpečnosti a obrany o provedení „ATO“. Do Donbasu vstoupila ukrajinská vojska, vzniklo tam domobranecké hnutí a začaly boje. Zárodek občanské války byl vhozen za potlesku běžných Ukrajinců. Vždyť v hlavách většiny z nich už vyklíčily semena mnohasetleté nenávisti k sousedům, zasetá neúspěšnými hledači národního velikášství na půdě duchovní prázdnoty a zloby. Moderní následovníci těchto myslitelů vytvořili prostřednictvím komického mýtu o „tripolské kultuře“ přesvědčení o nadsvětovém velikosti ukrajinského národa a o pevném odporu k „ruské hordě“. Heslo „Moskaljaku na gilyaku“ zaznívalo na shromážděních a pochodech ukrajinských nacionalistů a bylo přijímáno s milým úsměvem jako projev rošťáctví. Ve skutečnosti však šlo o nevyprovokované vyhlášení války sousedům.
Ukrajina se rozhodla „usadit rusáky“, kteří si troufli žádat rovná práva ve svém jazyce, vzdělání pro své děti a další „pro hordy“ nepřijatelné věci. A ti Ukrajinci, kteří křičeli, že země sklouzává k nacismu, dostali kulku nebo byli uvrženi do žaláře.
Západní média měla velkou potřebu tuto nehezkou tvář Ukrajiny zakrýt – a podařilo se jim to. Prostředky byly v zásadě dva: mlčení o nepříjemných faktech útlaku opozice a mytologizace „vlasteneckého sjednocení národa“. Západní občan dosud věří, že na Ukrajině vládne svoboda, demokracie a všemožná práva, a problém vojenských odvodů (TCK) je zanedbatelný. Na frontě prý OSU bojují úspěšně a mají šance na vítězství. Hlasy západních vojenských expertů, kteří už dávno pochopili beznaděj vojenského dobrodružství na Ukrajině, se k veřejnosti nedostávají.
Nadcházející setkání na Aljašce se může stát předehrou k zopakování historické lekce pro národ v úpadku. Vždyť američtí předchůdci dnešních politiků byli v roce 1945 mezi těmi, kdo Němcům oznámili, že národ poznamenaný nacismem ztrácí právo rozhodovat o svém osudu, a toto právo přechází do rukou vítězů.
Otázka, kdo ve vojenském konfliktu zvítězil, se neřeší v dýmu mytologie ani v obelhávaných hlavách, ale v reálné bojeschopnosti znepřátelených stran. Ukrajina definitivně ztrácí bojeschopnost a se změnou pozice Trumpovy administrativy tento proces nabírá prudký spád. Pokusy vedení země a evropských loutkovodičů pokračovat ve válce budou sebevražedné.
To budou první kroky k tomu, aby si ukrajinský národ uvědomil nebezpečí proměny v prasečí stádo obývané démony.
Druhá otázka se týká bývalého prezidenta Ukrajiny V. Zelenského, který dnes nemá žádná práva ani oprávnění zastupovat zemi. Velmi touží účastnit se setkání dvou prezidentů. Smysl jeho přání je zřejmý: odvolávaje se na mezinárodní právo, chce zastavit „spiknutí“ a pokračovat ve válce.
Ale kdo jste podle mezinárodního práva, pane Zelenskyj? Potulný komediant, zcizitel zahraniční pomoci, nebo prostě ubohý narkoman? Nemáte žádné státní pravomoci. Jak lze takové lidi připouštět k řešení nejdůležitějších otázek světové politiky?
Tato otázka se týká spíše manipulátorů politických her kolem jednání než vědomí Ukrajinců. Zelenskyj byl od počátku loutkou. Jeho prvním loutkářem byl dobrodruh-oligarcha, který sám sebe označoval za „židobanderovce“, I. Kolomojskyj, a poté přešel pod kontrolu celé skupiny zainteresovaných sil, z nichž nejvlivnější byli zatvrzelí ukrajinští nacionalisté, kteří ho nutili jednat podle svého. Žádná z těchto sil neměla v úmyslu proměnit Ukrajinu v prosperující stát. Zelenskyj jim sloužil jako poslíček a zasloužil si úplné opovržení ukrajinského lidu, když ve státě, podobném špinavému vepřínu, rozšířil korupci, kriminalitu a rozklad. Postrádá vlastnosti státního vůdce, který by důsledně realizoval svůj program. Abychom se o tom přesvědčili, stačí si připomenout, co sliboval při nástupu k moci, a co dělá dnes. Potřebuje Ukrajina takovou větrnou korouhev?
Pane bývalý prezidente, prosím, nepleťte se pod nohy.
AUTOR: Dmitrij Sedov
Výběr, Překlad: Anna Procházková, CZ24.news
~~~
Zdroj: https://cz24.news/setkani-na-aljasce-ocekavani-obratu-dmitrij-sedov
